10. 10. 1938

Podle vzpomínky Elišky Fuchsové roz.Helekalové z Muzlova

Paní Eliška Helekalová, ročník 1931, dcera školnice z české menšinové školy v Muzlově, poskytla ke zveřejnění své vzpomínky pro připomenutí života v obci, která zmizela z mapy, ale zůstala v srdcích jejích někdejších obyvatel.

„Když mi byly čtyři roky, tak jsme se z Rozhraní stěhovali do Muzlova vzdáleného asi 20 kilometrů. Byla to německá obec, kde zjistili veliké prameny spodní vody. Brněnská vodárenská společnost tam začala budovat vodovod pro město Brno. Potřebovali pracovníky, tak najímali české rodiny. Naši se také přihlásili, bylo tam asi šest českých rodin. Zařídili tam i českou školu a školku – byla to jednopatrová budova, nahoře byla první třída a byt pana řídícího a dole jedna třída mateřské školky a byt, kde jsme bydleli. Byla to kuchyň a jedna místnost, pamatuji si, že v kuchyni byla vana. Maminka dělala školnici a uklízečku a táta pracoval u vodáren. Taky se nám narodil Toník. Kamarádili jsme s německými dětmi, všechno bylo v pohodě.

Přišel rok 1938 a byla mobilizace, všichni muži od 18 let museli nastoupit bránit naši republiku před Hitlerem. Jenom že to dopadlo úplně jinak, Hitler nás zabral a Němci ukázali, co v nich je. Výrostci sedmnácti a osmnáctiletí už měli zbraně a hrozili. Táta se po třech dnech vracel z mobilizace a hned na schodech ho chytli a mířili na něho pistolemi, a že ho zastřelí. Táta uměl perfektně německy, tak se s nimi dohadoval, ale stejně ho popadli a odvlekli do auta a odvezli neznámo kam. Mamince nařídili do 24 hodin opustit jejich území, jinak, že nás postřílí. Maminka sbalila nejnutnější věci, a že půjdeme na Rozhraní. Táta tam měl dvě staré tety, tak že půjdeme k nim. Všichni Němci nejsou stejní. Jeden z nich, kovář, bydlel naproti nám, měli také pět dětí a s těmi jsme si nejvíc hráli. Přišel za maminkou, že nás odveze. Naložil všechno na žebřiňák a odvezl nás do Brněnce, kde už byla celnice a kousek dál už byly závory a hranice. Na celnici nám dali čaj a potom jsme šli pěšky na Rozhraní. Byla už noc a maminka nesla Toníka, byly mu dva roky, a ostatní jsme statečně šlapali vedle maminky. Maminka zaklepala u Bártů, to byli naši bývalí sousedé. Bártovi si tam nechali mě a ostatní šli k tetkám, které bydlely na konci vesnice. O tátovi jsme nic nevěděli, jestli je ještě vůbec na živu. Maminka plakala, co s námi bude, a my jsme plakali s ní. Asi po čtrnácti dnech se tatínek objevil. Byl pohublý a bledý, drželi ho ve Svitavách zavřeného, ale nikdy neřekl, jestli ho mlátili a mučili. Byli jsme všichni rádi, že se nám táta vrátil živ.“

Související obrázky: