Pěstění a zpracování lnu

Něco málo o pěstování a zpracování lnu

Len setý, latinsky Linum usitatissimum. Jedná se o jednoletou rostlinu, která byla známa již obyvatelstvu starého Egypta 3.500 let před Kristem. Len pochází z oblasti Mezopotámie, východního středomoří a Indie. V našich podmínkách dorůstá len přadný výšky od 50 do 80 centimetrů. Rostlina kvete světle modře a květ má pět korunních a kališních lístků. Plodem lnu je pětipouzdrá tobolka.

Například v roce 1925, bylo v ČSR oseto 24. 731 hektarů.

Len se dále rozděluje podle své užitkovosti: len jarní, nazývaný mlatec, dálelen přadný s dlouhým stonkem, len olejný s nižším stonkem (rozvětvený) a nakonec je zde len olejno-přadný.

Využití lnu

Tato malá, drobná a na půdu nenáročná rostlina je hospodářsky vzácná pro svou širokou hospodářskou užitkovost. Pěstovala se v horských, podhorských a bramborářských oblastech.

Kořen lnu je kůlovitého typu s množstvím postranních kořínků. Stonek se zpracovává na jemné vlákno, kde výsledkem zpracování je spředená pravidelná nitka pro výrobu plátna. Hrubší vlákno se používalo pro výrobu plachtoviny, pytloviny, provazů a lan. Odpadem z této výroby je koudel, která sloužila, jako izolace, těsnění dřevěných nádob, sudů a lodí. Zbytkový a jemný odpad je využit v papírenské výrobě, jako vláknité pojivo v listech papíru. Odpad ze zpracování v podobě pazdeří se používal, jako podestýlka hospodářských zvířat.

Z plodů lnu se získávalo semeno, které se dále třídilo. Větší semena se používala pro vysetí nové plodiny v nadcházejícím roce. Ostatní produkce se zpracovávala na olej nebo léčbu. Ve vodě uvařené lněné semínko se hojně používalo, jako léčebný prostředek na dvanácterníkové a žaludeční vředy, zánět žaludku a střev, jako posilující přípravek po porodech, při silných horečkách a v průběhu táhlé a těžké nemoci. Zevně potom v podobě kaše na spáleniny, kožní záněty, vysušenou pokožku a jiné. Olej potom pro posílení organismu, na jaterní choroby, při onemocnění tepen a cév, pro úpravu hladiny cholesterolu, jako doplněk stravy do pečiva. Je třeba připomenout, že celé lněné semínko, nijakým způsobem z výše popsaných situací neupravené vařením, drcením, nebo pražením je pro člověka nestravitelné a z těla odchází v původní podobě.

Pěstování lnu

Pole pro len se upravuje orbou do hloubky 10 cm s následným vláčením a setím. V nižších oblastech se výsev provádí v první dekádě měsíce dubna, ve vyšších polohách později. Oseté pole v průběhu vegetace se muselo plít a čistit od plevelů, hlavně v první polovině pěstění.

Velmi důležitým počinem je přesné stanovení sklizně v raně žluté zralosti v závislosti na tvrdosti a vývoje semene. Ve starších dobách se len při sklizni odsemenil přímo na poli. Len se vytrhával i s kořeny, svazoval do snopů a na polích se dosoušel v tzv. panácích. Střídání počasí při sušení lnu v podobě rosy, dešťů a slunce sloužil k prvnímu technologickému zpracování plodiny tzv. rosení. Ve stoncích lnu se vlivem rosení vytvářel živý bakteriální organismus, který při následném močení lnu velmi napomohl k oddělení lýka od dřeva. Technologii rosení bylo nutno včasně zastavit, aby nedošlo k poškození vnitřních vláken a porušení jejich kvality a pevnosti. Poté se len svezl z pole a dosoušel se ve stodolách, nebo pazdernách.

V pozdějších dobách mezi rosením a močením docházelo k odstranění tobolky se semeny, aby nedošlo k jejich poškození nebo ke snížení klíčivosti v dalším osevním postupu. Dělo se tomu na velikých hřebenech, které byly ukotveny v trámu stodoly – hřeben byl nazýván drhlice.

Následovalo močení lnu. Len se ponořil zcela pod hladinu vody a zatěžkal kameny. V průběhu močení se len obracel a kontroloval se stupeň oddělitelnosti vláken od dřeva. Zde bylo nutné opět dodržet stupeň procesu, hrozilo zde opět poškození pevnosti a kvality budoucího vlákna. Na močení v menším objemu lnu se používala měkká dešťová voda, v dalším případě potoční, nebo rybniční. Během močení se část vody měnila v určitých intervalech, ne však celý obsah, protože by se odplavily živé bakterie a tím by se neúměrně prodloužil celý proces močení. Proto se len nikdy nemočil v rychlém říčním proudu, ale vytvořila se hráz v řečišti, aby se proud zpomalil a bylo také docíleno potřebného zvýšení hladiny. Doba močení se pohybovala mezi 10-14 dny v závislosti na teplotě vody. Za tímto účelem se po roce 1930 stavěly technologické kruhové nádrže z betonu, ve kterých bylo jen minimum vody, potřebné k utopení lnu. Nízká hladina voody se rychle ohřála působením slunce a tím se celý proces močení velmi urychlil. Některé druhy těchto nádrží byly dvojité a daly se podtápět dřevem. Stejnou kruhovou nádrž tohoto typu lze dnes najít na spodní louce (pod kapličkou) na Muzlově, směrem k řece Svitavě.

Poté navazovala technologie opětovného sušení, v prvé řadě na venkovním prostranství v podobě panáků, dále dosoušení ve stodolách a tzv. pazdernách, které byly mnohdy vytápěny. Vždy šlo o to, aby se proces sušení zvládl před příchodem mrazů a rozmarů počasí. Nebylo výjimečné, že se len dosoušel i v domácnostech kolem pece a tím byly zaviněné časté požáry celých domů a usedlostí. Ve starších dobách se rosený a usušený len pouze svezl z pole a uskladnil ve stodolách, proces močení a následných technologií zpracování proběhl až s příchodem jara v dalším roce, kdy pokračovaly práce za příznivějšího počasí.

Dalším procesem bylo lámání lnu, oddělení vlákna od dřeva, které se provádělo ručně na trdlici. Jednalo se o dřevěnou konstrukci, na které byla spodní pevná část napříč hluboko vrubovaná a vrchní pohyblivá část se stejnými výstupky. Vrubování navzájem do sebe zapadalo a mezi tyto pomyslné nůžky se vkládaly celé stonky, které byly částečně zbaveny dřevitého obalu rázem vrchní části trdlice. Ramena byla spojena jednoduchým pantem a čepem. S nástupem mechanizace se tento proces odehrával mezi dvěma vrubovanými válci. Materiál se tímto strojem vedl i několikrát po sobě až k dokonalejšímu zpracování a čistotě vlákna. Dřevnatý odpad se nazýval pazdeří, s tímto odpadem se podestýlal dobytek, v mnohých případech i topilo v kamnech.

Potěrání se provádělo ručně. Levou rukou se přes okraj kolmého prkna přehnul pramen lnu a pravou rukou se vedla po směru pramene, z vrchu dolů potěrací lať. Rázem potěrací latě se odstranily zbytky nečistot. S pramenem lnu se pomalu a za stálé činnosti pootáčelo dokola. Po odstranění většiny zbytků dřevitého obalu se tento proces opakoval i z opačného konce pramene.

V další fázi přichází na řadu česání. V první řadě na hrubších hřebíkových kartáčích, kde se postupuje řadou přes střední až po jemné. Zde se dokonale rozdělí hrubé vlákno lnu v to nejjemnější a zbytek pazdeří je zcela odstraněn. Výsledkem česání byl zisk 10- 12 % jemného vlákna z celkového objemu zpracovávané úrody. Hrubá vyčesaná vlákna se používala na plachtovinu, pytlovinu, jemná vlákna na přízi a nakonec nezpracovatelný odpad v podobě koudele na těsnění dřevěných džberů, sudů, lodí, necek, stavidel a nakonec i jako izolace domů a obydlí.

Spřádání lnu, se odehrávalo zprvu na ručních rotačních vřetenech se závažím. Nález této technologie sahá u nás dle výzkumu až do období neolitu, v Iránu, Indii a Číně se jedná o období až 7.000 let před Kristem. Přibližně od roku 1200, s vynálezem mechanického kolovratu se spřádalo mnohem rychleji a kvalitněji v domácích podmínkách. S nástupem průmyslové revoluce zde již byly mechanické přádelny, které takřka vytlačily klasický kolovrátek. Tloušťka spředené příze opět předurčovala její další použití, podle typu a druhu plátna, nebo směrem k dalšímu použití samotné nitě v podobě upravené barvením, pro vyšívání a jiné obdobné techniky.

Výroba plátna se odehrávala na tkalcovském stavu. Nejstarší známý nález pochází z období 7.000 let před Kristem z turecké Anatolie. Vynález tkalcovského stavu s prošlupem na ležato pochází z Číny a období 2.000 let před Kristem. Do Evropy se první kusy dovezly 1500 let před Kristem. V roce 1733 vynalezl Brit J. Kay tkalcovský člunek, který je označován, jako létající člunek mezi osnovami. Už v roce 1750 umožňoval nový vynález utkat i 40 cm plátna za minutu. Vylepšený vynález člunku si nechal patentovat Brit E. Cartwright v roce 1785.

Konečnou úpravu tkalcovského stavu dovedl k naprosté dokonalosti vynálezce Českého původu Ing. Bleha, který vystudoval školu ještě u Baťů ve Zlíně. Ve výzkumném ústavu v Ústí nad Orlicí v roce 1975 vytvořil a sestrojil tryskový tkalcovský stav. Rychlost tkaní se opět zvýšila desetinásobky. Ing. Bleha sestrojil i tryskový, bezvřetenový dopřádací stroj s označením BD 200, který zpracoval materiál o délce pouhých 2-5 cm, což byl do této doby pouze odpad z textilní výroby. Dobový tisk přirovnává tyto úspěchy svým významem k vynálezu parního stroje. Faktem je, že tato unikátní konstrukce nebyla dodnes překonána a byl o ní ve své době obrovský zájem po celém světě. Jenomže Sovětský svaz usoudil, že s tak zodpovědnou prací v postupování licence jiným státům a výrobou strojů bychom si nevěděli rady, proto Rus převzal všechnu odpovědnost na sebe, včetně plateb za licenci a patenty. Nemohl jsem si pomoci, ale v rámci popisů o hospodářství jsem musel přidat trochu školy o tom setí a sklízení. Čest památce pana Ing. Blehy.

Vyrobené plátno se dále ještě upravovalo praním, barvením, valchováním, válením, škrobením, v surové podobě potom bělením a kropením na slunci pod širým nebem. Lněné plátno je výborné na oblečení, velmi pohodlné k nošení, kdy v létě chladí a v zimě hřeje, nepodléhá nijak rychle destrukcím a vlivům nošení, je tedy velmi trvanlivé. A když lněné plátno i přesto doslouží, dále se upotřebilo na rozdružení v trhacích strojích a tento materiál byl znovu spředen ve výrobě s novým materiálem. Staré už silně opotřebené plátno se také používalo místo ponožek na onuce, nakonec i jako pojivo do výroby papírenských listů a rysů, později na výrobu papírových bankovek a v neposlední řadě po staletí, jako zdroj ohně v domácnostech, ve složení křesadlo a cupovaný lněný hadřík. Ještě ve starých dobách až do začátku roku 1948, většina textilních továren běžně vykupovala plátna z produkce malovýrobců v domácím prostředí. Výkupní cena se odvíjela od kvality, kterou určoval počet prošlupů – uzlíků na 1/10 palce čtverečního. Velmi kvalitní plátno dosahovalo 150 uzlíků a bylo vykupováno za nejvyšší možné ceny. Bylo tedy možno, aby si přivydělali i ti nejchudší v obci a přitom, aby utržené peníze zůstaly tzv. doma. To samé platilo i pro přízi a jiné výrobky, které se v provozech továrny mohly použít, nebo prodat. Tento obchod obstarávala kancelář obchodu, výkupu a prodeje v prostorách dotyčné továrny. Toto zboží se bez problémů přidalo k celkové produkci továrny a odprodalo se do světa. Tudíž odbyt zboží byl zaručen v jakémkoliv množství pro širokou veřejnost z řad pracovitého obyvatelstva.

Prakticky stejným způsobem se zpracovávalo i Konopí seté, latinsky Cannabis sativa. Používalo se také v textilním průmyslu na hrubé a velmi pevné, režné plátno. Konopí bylo základním materiálem v oboru provaznictví, čalounictví, při výrobě koberců, krycích plachet povozů, ale také na výrobu hadic pro hasiče. Pokud by někdo pochyboval o tehdejší kvalitě plátna, uvedu jen jeden příklad. Už před 140 lety se běžně dodávaly k pístovým parním stříkačkám konopné hadice. Výrobci tehdy byli schopni garantovat tlak 18 atmosfér. Ano, nejedná se o překlep, ale o holý fakt, že tyto hadice byly ošetřeny pouze dubovou tříslovinou a při výrobě velmi hustým tkaním. Pro obraznou představivost o 18 atm. tlaku se zde jedná o devítinásobek tlaku v pneumatice dnešního osobního vozu. Konopí má ještě jednu hezkou vlastnost, po řádném namočení do vody (tzv. zavláknění) se konopné plátno zcela zatáhne a stane se nejen voděodolným, ale vodě nepropustným materiálem.

Pokud by někoho až přespříliš unavovalo čtení mých textů, odkazuji shlédnutí ojedinělé světové rarity v podobě pohádky, která Vás provede celou technologií o zpracování lnu z dílny Zdeňka Millera a Eduarda Petišky, roku 1957, s názvem Jak krtek ke kalhotkám přišel

Související obrázky: